Sport provází celý můj život. Už nejranější vzpomínky z dětství mám spojený se sportem, když jsem v pěti letech šel s tátou běhat po městě. Uběhl jsem asi pět kilometrů a měl jsem čistou radost z pohybu.

Brzy jsem se dostal k fotbalu, ve kterém jsem sice nijak nevynikal, ale týmový sport mě velmi bavil.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v roce 2000 potkal posléze velmi dobrého kamaráda, díky kterému jsem se dostal k vodnímu lyžování. U vodního lyžování jsem našel něco, co ve fotbale nebylo…adrenalin. Okamžitě jsem si to zamiloval a postupně jsem z fotbalu přešel čistě k vodním lyžím. Poprvé jsem přičuchl k vrcholovému sportu. Líbilo se mi to, i když byly samozřejmě momenty, kdy se mi třeba nechtělo trénovat, ale rozhodně převládalo nadšení z adrenalinu a provozování sportu na vysoké úrovni.

Cesta na vrchol je velmi návyková. Postupně jsem se zlepšoval a v roce 2007 jsem dokázal vyhrát mistrovství Evropy v mé kategorii. Měl jsem plány do budoucna, chtěl jsem se stát i mistrem světa a třeba dělat vodní lyže profesionálně, ale vše dopadlo trochu jinak. Při přípravě v USA na nadcházející sezónu, jsem si po tréninku ještě chtěl trochu zaplavat.

Bohužel se mi při skoku do vody něco nepovedlo a narazil jsem hlavou přímo do dna. Zlomil jsem si páteř a ochrnul jsem na přibližně 85 % těla.

První měsíce po zranění jsem vše vnímal zjednodušeně, pořád jsem myslel, že vynechám například celou jednu sezónu a do té následující se vrátím jako zdravý. Bohužel s postupem času bylo jasné, že k něčemu takovému prostě nedojde, že bude potřeba spousta času, abych se znovu rozchodil. Sportovní sny tedy šly stranou a rehabilitace se stala mým novým “vrcholovým sportem“, který jsem dělal úplně naplno.

Nutno říci, že rehabilitace není to samé jako sport. Z rehabilitace nemá člověk takový požitek jako ze sportu, hlavně když se nedostavuje pokrok tak rychle. Rehabilitování na takovéto úrovni mi vydrželo asi dva roky a jak já, tak moje rodina cítila, že je čas na změnu. Bylo zapotřebí se vrátit ke sportu.

Vodní lyže handicapovaných jsem dělat nemohl, ale hlavně ani nechtěl. Zato zimní lyže mě lákaly. I přes to, že jsem velmi těžce postižený, jsem se naučil jako jeden z mála samostatně lyžovat na tzv. “monoski“. Problém byl v tom, že jsem na zimních lyžích vlastně nemohl závodit, takže jsem v podstatě nemohl dosáhnout víc. Musel jsem si vybrat něco jiného.

Ještě za “zdrava“, jsem občas s rodinou jezdil na cyklo výlety a tátu napadlo, že by bylo dobré podobné výlety obnovit. Po sehnání správného handbiku jsem začal postupně jezdit na krátké projížďky. Velmi krátké.

Začátky na handbiku byly opravdu extrémně náročné. Každý, byť sebemenší kopeček pro mě představoval to, co pro profesionální cyklisty představuje Alpe-d’Huez nebo Mont Ventoux. Něco mě ale pořád hnalo dál, jezdil jsem stále víc a znovu jsem objevil kouzlo postupného zlepšování se a cesty na vrchol, i když ten ještě nebyl nijak definovaný. To přišlo až s prvním závodem, kde jsem sice skončil beznadějně poslední, ale atmosféra závodů mě naprosto pohltila. Druhý závod jsem znovu dojel poslední, ale věděl jsem, že se pořád dokážu zlepšovat. V posledním závodě sezóny jsem dokázal porazit tehdy špičkového závodníka z mé kategorie a věděl jsem, že handbiku se chci a musím věnovat dál a naplno. Od toho momentu se mi povedlo vyhrát pět závodů světového poháru a jednou světový pohár celkově. Pořád mám spoustu nesplněných cílů, má cesta na vrchol pokračuje…